Po psychické stránce jsem se necítila moc dobře, ale mávla jsem nad tím rukou… dala jsem si občas čokoládu nebo vínko s tím, že si potřebuji jen ulevit a zase bude dobře..

Nicméně výzvy, které začaly chodit už nešly jen tak „zajíst“ nebo „zapít“.

V lednu 2020 jsme se přestěhovali na druhý konec republiky.. pak v březnu začal covid a já jsem se v novém prostředí cítila ještě více odříznutá.. v kolotoči stěhování, nové manželovi práce a covidových omezení jsem zjistila, že se nám již zadařilo počít druhé miminko. Což byla sama o sobě nádherná zpráva, ale vůbec mi to nepřidalo na psychice, protože jsem už tak cítila velkou únavu a moc známých jsme v okolí zatím stále neměli. Ale jako obvykle jsem své pocity pohřbila s tím, že vše zvládám a bude to dobré.

Fungovala jsem v kolotoči nekonečného ujišťování, že je to takto všechno v pořádku.. únava k tomu patří, všechno zvládáme.. ale vlastně jsem nebyla schopná si otevřeně přiznat, že je toho na mě hodně a že bych potřebovala pomoct přenastavit celé naše fungování jako rodiny.. ale místo toho jsem stále jela „já to dám, já to zvládnu, postarám se o sebe.. a hlavně sama!!“

Zanedlouho po narození druhorozené dcery jsme zjistili, že má Achondroplazii, což byla další velká životní lekce. Bylo to velmi náročné období vyrovnat se s novou skutečností a novými situacemi, které to přineslo.

Bohužel moje nastavení, že to vše zvládnu a „nic se neděje“ mě jen posunulo směrem k depresím a vyčerpání.. dělo se to velmi pomalu, plíživě.. nebyla jsem schopná to řídit, určit směr a to se odrazilo velmi na fungování celé naší rodiny. Byly to takové vlny tsunami.. moje snahy přistupovat k dětem s láskou, respektem a svobodně nás sice uměly vynést do krásných vln pohody.. ale jelikož to bylo opět na úkor mé vnitřní pohody, logicky s tím přišly obrovské propady, protože jsem nevědomky vytvářela obrovský tlak na sebe a celou svojí rodinu a všichni jsme se pod tím tlakem hroutili.

Starší syn začal rodinnou situaci somatizovat, takže byl často nemocný a já jsem zkrátka neměla prostředky a sílu to zvrátit… zastavit to. Naopak mě drtil pocit, že to „všechno visí na mě“… když jsem já v pohodě, rodina je v pohodě.. když se já sypu, rodina se sype.. ta energie byla neuvěřitelná, bylo to jako mávnutím kouzelného proutku.

Po náročném podzimu plném nemocí, hádek a ukončené školce jsem už se sebou nemohla vydržet a objednala jsem se k psycholožce. Byl to pro mě obrovský vnitřní boj.. překonat vnitřní přesvědčení, že bych si měla umět pomoci sama přeci! Vždyť mě tolik zajímá ta psychologie.. teď se přeci nemůžu „ponížit“ a jít si nechat pomoci od jiného terapeuta. Po pár návštěvách u psycholožky mi došlo, že budu potřebovat hlubší a komplexnější pomoc. A tak jsem se odhodlala vstoupit do výcviku Cesty. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat.

Díky Cestě jsem dnes vyrovnaná, spokojená a veselá Terka.

Dříve pro mě bylo velmi vyčerpávající zůstat v energii lásky, lehkosti, radosti, pohody.. ale i pocity smutku a vzteku byly velmi vyčerpávající.. dnes už všechny pocity přijímám a sleduji jejich poselství.