Co si představíte, když se řekne svoboda? Svoboda pohybu? Svoboda slova? Už jenom toto jedno slovo samotné vyvolává spousty pohledů, rovin a mohli bychom nad ním diskutovat klidně celou noc. Já bych zde ráda sdílela svůj pohled a hlavně svojí zkušenost. Touha po svobodě mě provází již velmi dlouho. Roky. Jen bych Vám to dříve neuměla takto přiblížit, sdílet, pojmenovat. Pár let mi totiž trvalo, než mi došlo, po čem vlastně toužím. Měla jsem pocit, že se musím hnát za kariérou, vydělat hodně peněz a s tím přijde ta svoboda! Uvolnění. Spokojenost. Ale chyba lávky, na vrcholu mé kariéry mi došlo, že to nenávidím a takto to dlouho nevydržím. Také mě velmi lákalo sbalit si batoh a vyrazit do světa, to by byla svoboda! Ale na to jsem neměla dostatek odvahy a byla jsem přesvědčená, že na to potřebuji právě ten balík peněz. Takže zpět na zem.
Vlastně jsem netušila, co hledám. Vnitřně jsem toužila cítit se celistvá, volná, šťastná, spokojená, milovaná, uvolněná. Místo toho jsem byla jak na horské dráze, jednou nahoře, plná snů, jindy dole, kde nic nedává smysl, život je těžkopádný a vaše sny a iluze se rozplynou jako pára. Jízda na této horské dráze byla neuvěřitelně vyčerpávající a vlastně nepřinášela příliš dlouhodobých odpovědí.
Smysl to začalo dávat až s Cestou. Po dvou letech intenzivního výcviku a učení jsem konečně pochopila, že moje duše celý život volá a touží po svobodě duše! Po svobodě vnitřní, duševní, psychické, neviditelné 🙂
Došlo mi, že celé ty roky jsem hledala „cestu ke svobodě“ různými vnějšími cestami, které vlastně byly jen strategiemi, jak se uchlácholit a neobracet svoji pozornost dovnitř, do těla, do duše. Hlava věděla, proč to dělá, protože mě chtěla chránit. Před vší tou vnitřní bolestí, ponížením, studem, strachem, bezmocí, nenávistí, zlobou, agresí, smutkem, …
Nedávno jsem si vzpomněla na svůj první proces Cesty a musela jsem se smát 🙂 Po tom, co jsem vyčistila řešené téma, jsem měla nádhernou vizualizaci sama sebe, jak běžím po nekonečné louce vstříc životu a cítila jsem se neuvěřitelně svobodná, šťastná, celistvá, ten pocit byl nepopsatelný, naprosto úžasný. Celý hluboký smysl i tohoto prvního procesu mi dochází až zpětně, respektive až nyní mám pocit, že se tento úžasný pocit ve mě usadil, zabydlel a já ho dokáži žít 🙂 Stálo mě to nespočet procesů, kdy jsem jako malá holka plakala strachy, bezmocí, lítostí.. kdy jsem si uvědomila svojí vnitřní hlubokou nenávist, agresi, stud.. potkala jsem se se svojí arogantní částí, vnitřním ďáblem.. nebyly to lehké a příjemné zkoušky, ale vždy mě o kus posílily a přiblížily k vnitřní svobodě, hlubokému klidu a upřímné laskavé sebelásce. Díky této cestě s Cestou jsem se dostala do vnitřního stavu, který jsem doteď nikdy nezažila a který bych ze srdce přála každé duši na této planetě. Někdy si připadám jako Fénix. Potřebuji shořet (uvolnění hlubokých emocí v terapii), abych se mohla znovu zrodit. Silnější. Šťastnější. Svobodnější.
Pokud čteš tyto řádky a cítíš to podobně, těším se na tebe a na tvou Cestu, na které ti budu s vděčností a pokorou průvodcem.