Příběh malé Terezky
Dnes Vám chci prostřednictvím krátkého příběhu sdílet svoji zkušenost a zároveň vhled do toho, jak funguje naprogramování naší mysli.
Jedno zcela běžné obyčejné odpoledne jsem seděla s dcerkou na gauči a četly jsme si knížku. Najednou dcerka řekla něco ve smyslu „Toto musíme takto, a až přijde táta…“ a mě v hlavě ihned naskočila reakce tak bude zle.. tak se bude zlobit.. bude křičet. Nutno podotknout, že její tatínek, můj manžel je úžasný, klidný, milující člověk, který nekřičí a málokdy se doopravdy zlobí.
A mě to došlo! Že jsem právě „chytila za pačesy“ jeden ze svých starých, hluboko uložených programů, které mám v sobě nahrané, aniž bych si jich byla vědoma.
A jak to, že jsem to zachytila právě teď? Ze své zkušenosti a praxe vím, že je to díky procesům Cesty, které zkrátka toto umí. A také díky tomu, že moje současné vnitřní nastavení a programy už jsou v rozporu s těmito starými, takže je pro mě jednodušší ty staré zaznamenat, všimnout si jich a nechat je odejít.
V momentě, kdy jsem si tuto skutečnost přiznala a pojmenovala nahlas, se mi začaly vynořovat další momenty, kdy se tento program projevoval. A že jich bylo! A znova mě na této zkušenosti překvapilo, jak jsem dříve nebyla schopná tento program zachytit a jednala podle něj zcela automaticky.. „přirozeně“.
Pokud se teď ptáte, jaký program to mám vlastně na mysli, tak jde o naprogramování nebo chcete-li přesvědčení, které jsem si převzala už moc dávno, jako malá Terezka a moje mysl jej převzala zcela automaticky, aniž by to nějak hodnotila. Protože moje mysl byla přesvědčená, že doma je v bezpečí a tudíž nemusí nic hodnotit ani kontrolovat.. a tak se moje mysl jen učila z každodenních příkladů.. z každodenní reality. A jelikož tatínek malé Terezky byl velmi často nervózní a pro křik a nějakou připomínku nešel daleko, tak si malá Terezka uložila do mysli jednoduchý program/přesvědčení:
jakmile přijde táta, určitě bude nervózní, protože jsou tu např. poházené věci.. neudělané úkoly.. špatná známka ze školy.. apod. zkrátka důvodů se našlo vždy mnoho… ale malá Terezka nechtěla denně zažívat tohohle nervózního tátu.. chtěla nazpět svého milujícího tátu.. a tak se snažila, co jí síly stačily, aby jednoho dne přišel tatínek v dobré náladě.. aby ho potěšila.. a tím jen zesilovala/živila tento program/přesvědčení..
Když se nyní vrátím k dospělé Terezce, výše jsem zmínila, že v momentě, kdy jsem tento program zachytila a pojmenovala nahlas, se mi vynořily další momenty, ráda bych uvedla alespoň pár příkladů:
- pokud se manžel někde zdržel a já jsem byla sama s dětmi, běžela ve mě nervozita z jeho příchodu, kterou jsem nedokázala pojmenovat ani vysvětlit – nebyl zde „reálný“ důvod být nervózní
- pokud jsem např. udělala větší nákup, než jsem měla v plánu, opět přišla tato nervozita, stažený žaludek a vnitřní očekávání, že to snad někdo (manžel?) bude hodnotit a bude mě vyslýchat, proč se tak stalo.. opět zde nebyl „reálný“ důvod, protože manžel to nikdy nehodnotil a neřešil
- vlastně kdykoliv, kdy mi to s dětmi nebo s čímkoliv jiným nešlo, mi přišla nervozita a nevolnost a pocit, že teď někdo přijde a bude mě chtít hodnotit a známkovat (zde už vnímám i vliv školního prostředí)
A co s tím tedy dál?
Poprosila jsem kolegyni terapeutku o proces Cesty a pomocí ní přeprogramovala tento starý program. Integrace probíhá většinou delší dobu a na více úrovních, ale už nyní vnímám hlubokou úlevu, vnitřní klid a konečně! jsem opět o kus víc otevřela své srdce a vidím více laskavosti kolem sebe 🙂 jako například se při příchodu manžela více soustředím na to, že mi něco např. přinesl nebo nám jde s něčím pomoci, než abych se soustředila na svojí vnitřní nervozitu 🙂
Pokud i ty chceš ve svém životě více vnitřního klidu a laskavosti namísto nepochopitelné nervozity a podrážděnosti, ráda se stanu Tvým průvodcem duševní krajinou 🙂