Kdysi dávno jsem si ve svém životě slíbila, že se nikdy nevzdám. Měla jsem svá oblíbená motta:
„Never give up!“ (Nikdy se nevzdávej)
„Just do it!“ (Prostě to udělej)
„Nesvědčí naše schopnosti, ale naše volby“
Bylo to pro mě náročné období, kdy jsem padla na pomyslné dno, odkud jsem neviděla východisko a právě tyto věty pro mě byly tenkrát tam moc zásadní!
Díky nim jsem se znovu postavila na nohy a začala žít svůj život. Psala jsem si je na každý kousek papíru. Opakovala jsem si je při každém malém krůčku vpřed. S naprostou důvěrou a odhodláním, že to dám.
A tak jsem se odrazila od pomyslného dna a vystřelila vzhůru. Vydrželo mi to přesně 10 let. Pak přišli další velké životní změny a zkoušky. A já se opět propadla. Vyhořela jsem. Ztratila jsem svoji důvěru v sebe. V život. Znovu.
Snažila jsem se všemožně poskládat zpět, ale vše fungovalo jen na chvilku. Byla jsem jak na houpačce a přicházely další životní změny a zkoušky, na které jsem nebyla zkrátka připravená, i když jsem si nalhávala, že ano.
A tak jsem po 4 letech znovu vyhořela. Znovu jsem se ocitla v temných vodách svého nitra, které tak důvěrně znám a jen při tom pomyšlení je mi smutno, těžko a nevím kudy dál.
A tenkrát poprvé jsem si ve svém životě opravdu musela přiznat, že se něco musí změnit. Že tentokrát už mi nebudou stačit moje motta a chytré knihy o transformaci.
A tak jsem sebrala poslední zbytky své odvahy a přihlásila jsem se do výcviku Cesty. A to mi doslova a do písmene změnilo život. A skoro po třech letech se to stalo!
Vesmír se zatřásl a já se konečně potkala se svou duší, podstatou, srdcem
, dosaďte si tam každý, co je vám blízké.
Znovu jsem si vzpomněla na svá motta.
Přišla ke mě obrovská vděčnost, že jsem to nevzdala a došlo mi, že moje ego na ta motta zapomnělo. Ale moje duše ne. Ona si pamatovala, že to nikdy nesmím vzdát!
A tak tu dnes stojím a koupu se v absolutním pocitu dojetí a vděčnosti. Sama k sobě. Ke své duši. Ke svému srdci. Ke své hluboké podstatě. K tomu, kdo doopravdy jsem.
Miluji Tě Terezko moje a navždy budu 🫂❤️